VÍKENDOVÁ SETKÁNÍ

V. Off-roadové setkání - Lešany

Přesně rok uběhl od III. víkendového setkání TouaregClubu v Písečné Zmoli a jeho členové se opět setkali na dalším, v pořadí již pátém srazu. To čtvrté bylo na sklonku loňského léta v Jižních Čechách. Letošní první, celkem v pořadí již páté, se uskutečnilo opět kde jinde, než v pořádném terénu a navíc bylo obohaceno zajímavým kulturním a gastronomickým zážitkem. Ale nepředbíhejme…

Páté víkendové setkání TouaregClubu, jeho členů a příznivců bylo naplánováno na první jarní den tohoto roku. A skutečně také jarní byl. Jenom pro srovnání, vloni jsme ještě jezdili na sněhu a byla nám pořádná zima, letos jsme se svlékali z bund a radovali se z prvního jarního sluníčka.

Místo prvního letošního srazu bylo vybráno na základě jasných kritérií: bahno, voda, náročný lesní terén, výjezdy, sjezdy. Výběr padl na bývalý vojenský areál v Lešanech u Benešova. Jeho velmi členitý terén, který je částečně na otevřeném prostranství, částečně je schován v lese, nabízel dostatek příležitostí, otestovat nejenom samotné stroje, ale i jejich posádky.

Na samotné místo srazu, které bylo ukryto na kraji polygonu se účastníci museli dostat pomoci souřadnic, které obdrželi v instrukcích. Začátkem deváté hodiny začaly najíždět první vozy a chvilkami to vypadalo, že se na Lešany řítí invaze Touaregů. Na centrální seřadiště přijížděl jeden Touareg za druhým, přesně řečeno jeden nablýskaný Touareg za druhým. Potřebná snídaně nechyběla, neboť s prázdným žaludkem se nejezdí dobře. Úderem desáté hodiny se nám všem naskytl nádherný pohled, který se jen tak nevidí. Tak jako v létě je louka obalená pampeliškami, ta naše byla doslova obalená a napěchovaná Touaregy. Celkem 32 těchto nádherných strojů zaplnilo tuto velkou přírodní plochu. Po vyřízení potřebných administrativních formalit se mohlo úderem desáté vše spustit.

Celkem 32 posádek bylo rozděleno do čtyřech družstev v závislosti na znalostech a zkušenostech jízdy v terénu. Každé družstvo, nebo chceme-li skupina měla svého instruktora. Dvě skupiny se vydaly zdolávat terén do lesa, dvě skupiny si užívaly bývalé tankové okopy a uměle vytvořené brody plné bahna. Takže redukce, „za dva“ a hurá do terénu.

Na Touaregy, které vjely do lesa, čekalo několik náročných překážek. Ta první byla, do lesa po rozbahněné a vodou nasáklé louce po klasických zimních pneumatikách vůbec vyjet. Zde se opět ukázali výjimečné schopnosti těchto vozů, kdy elektronika ve spolupráci s asistenčními systémy jako např. EDS, dále s redukovanými stupni a uzávěrkou mezinápravy dokáže i takto těžký vůz dostat nahoru, aniž by v tom pneumatiky hrály jakoukoliv roli. Sice měly zimní, tedy hrubší vzorek, ale ten byl během minuty po vjetí do terénu zalepen. Pneumatiky vozům tedy rozhodně nepomáhaly (až na výjimky, někteří skalní „Touaregáci“ přijeli na pořádných AT Goodrich).

Po zdárném vyšplhání do lesa vozy čekaly hluboké koleje a nejeden adrenalinový výjezd a sjezd. Vše bylo podmáčené po zimní nadílce sněhu, takže bylo potřeba dávat pozor, aby vozy nesklouzly z cesty, případně se neodřely o stromy. První off-roadový zážitek byl prudký výjezd do prudkého kopečka, kde při výjezdu posádka viděla pouze koruny stromů a oblohu. Na něm bylo potřeba prudce ubrat nohu z plynu, případně přibrzdit a opatrně přes redukovanou jedničku sjíždět zpět do prudkého klesání dolů. Pro posádky, které v terénu byly prvně to byl bezpochyby adrenalinový zážitek. Často bylo vidět na posádkách úleva po absolvování této části.

Ale to nejtěžší na vybrané posádky teprve čekalo. Na kraji lesa čekala ta nejtěžší část onoho lesního úseku. Čekal nás asi patnáctimetrový sjezd do hluboké rokle pod úhlem klesání 30°. Před tím, než vyrazil první Touareg, dostali všichni přítomní instruktáž, jak takový to sjezd sjet. Náročnost sjezdu umocňovaly na obou stranách silné a vysoké stromy. Bylo veselé pozorovat některé účastníky, jak jejich veselé a rozjařené obličeje vyděšeně tuhly při pohledu „tam“ dolů. Někteří začali silně spekulovat o tom, že takový to sjezd Touareg nemůže „dát“. No nic, jsme přeci Tuaregové, takže redukovaná jednička, nohu z brzdy a pevně držet volant. Ostatní zařídí elektronika. První auto sjelo dolů, někteří buď spontánně vykřikli, v některých by se krve nedořezal. Ale v pohodě, žádný problém. Druhé také, až se začalo zdát, že nebude žádná akce. A pak to přišlo. Na řadu přišli doktoři. Krásný bílý Touareg se začal přes jedničku spouštět do propasti. A najednou ejhle, sjezd byl již tak uklouzaný a úhel klesání tak vysoký, že Touareg i přes veškerou snahu elektroniky začal zcela, ale jistě ztrácet adhezi a stabilitu. Začal se nekontrolovatelně smýkat a „šel“ do boku. V jednu chvíli to vypadalo na velmi slušnou akci, neboť kolos se dostal nebezpečně do příčného směru vůči sjezdu. Naštěstí za volantem seděl zkušený off-rouďák Pavel, který vůz bleskově stočil podélně z kopce a překlopení se nekonalo. Ovšem show ještě neskončila. Protože celý terén byl po zimě značně podmáčený vodou, začal se nebezpečně bortit pravý břeh svahu, na který navazoval další svah a hrozilo zřícení vozu do další rokle. Jakmile se Pavel vyrovnal s nečekanými „hodinami“ nastal další problém, vůz se dostal přímo do místa bortícího se svahu a začal pomalu přepadávat na mohutné stromy, které rostly podél tohoto svahu. Zařval jsem: „Stůj a nic nedělej“. Touareg byl svou první třetinou již v dalším svahu a hrozilo jednak jeho zřícení, jednak náraz na stromy. Už jsem si myslel, že nikoho nebudeme zachraňovat, že kurty (kurta = vyprošťovací, tažný popruh určený nejen k tažení, ale i vyprošťování s tažnou silou až 15 tun) a šekly (šekl = vyprošťovací, tažné oko s tažnou sílou několika tun) si nepřijdou na své. Jak jsem se mýlil. Začínalo to být velmi akční. Všichni se seběhli a začali vymýšlet, jak vůz vyprostit. Nebylo reálné ho vytáhnout po předu, neboť záď vozu by ujela a sjela do propasti. Stáhnout auto dozadu bylo také nereálné, protože nebylo kam. Zbývalo tedy jediné. Rozhodl jsem, že vůz se lehce stáhne pomocí kurty do boku a potom vytáhne dopředu. Začali jsme pracovat jako jeden tým, fotografů a kameramanů bylo také dostatek. Jenom Pavla by se krve nedořezal. Seděl za volantem a ani nedutal. Uklidňovalo mě, že je to zkušený off-rouďák, a že při „záchranné akci“ neudělá žádnou chybu. Jednu delší kurtu jsme upevnili „šeklem“ k zadnímu oku a za záchrannou V10, druhou kratší k přednímu oku a za druhou záchrannou V10. Poté první záchranný Touareg začal Pavla táhnout lehce do boku a já jsem ho vytahoval dopředu. Vůz byl venku a všichni jsme si oddechli. Pavel byl rád, že jsme mu zachránili miláčka. Sice moc nemluvil, ale byla na něm vidět úleva a radost.

Akční scéna ale ještě nekončila. Bylo nutné se z rokle dostat zpět nahoru. Nacucaný terén vodou a stoupající teplota vytvořila z cesty směrem nahoru kluznou bahnitou plochu hodnou s přirovnáním kluzkosti ledu. Stačilo ovšem pár opakovaných rozjezdů a všichni jsme byli nahoře. Vzhledem k tomu, že tato část tratě byla sice hodně akční, ale díky strhnutému břehu začala být nebezpečná, nechtěl jsem riskovat a tuto vložku jsme uzavřeli. Pokračovali jsme dál, čekal na nás ještě bahnitý a pro fotografy efektní brod a zdánlivě lehký výjezd po rozbahněné a kluzké luční cestě. Ten sice v počátku dělal problémy téměř všem, ale nakonec byl díky šikovnosti posádek a chytré elektronice Touaregů zcela pokořen.

Mezitím první dvě skupiny, které byly mimo les, a to na otevřeném prostranství se do sytosti vyřádili v brodech a bočních náklonech.

Po dvou hodinách jsme se vynořili z lesa a zamířili vyhladovělí na vynikající gulášek do hlavního stanu. Tam už hodovali první dvě skupinky.

Všichni byli plni zážitků z dopoledne. Po obědě proběhlo společné focení pro vzpomínkovou fotografii v rámečku a hned poté se skupiny protočily, to znamená že „lesní“ skupiny vyrazily na louku, „luční“ skupiny do lesa.

Louka nabízela nepřeberné množství vodních, ale i bahnitých brodů, bočních náklonů, přechodových úhlů a nerovností. Nikdo samozřejmě neodolal, projet si pořádný bahnitý brod. S přibývajícími hodinami nebylo Touarega, který by nebyl pořádně zašpiněný od bahna. Začala se dokonce zjevně objevovat rivalita, a někteří přítomní začali mezi sebou soutěžit o to, kdo bude mít víc „zaflákané“ auto. Úderem třetí hodiny jsem dal všem přítomným „rozchod“ s tím, že se může samostatně jezdit všude tam, kde jsme jezdili ve skupinách (mimo lesního sjezdu). Z toho samozřejmě většina byla nadšená a několik Toauregů „pelášilo“ zdolávat bahnité brody. Netrvalo dlouho a kurta a šekly opět přišly ke slovu. Některé vozy v bahnitých brodech zapadaly, takže začalo nekonečné vyprošťování. To ale k off-roadu patří. Jednak se něco děje, jednak je sranda a lidi, protože musí pracovat společně, takové to situace stmelují.

Kolem čtvrté hodiny odpolední už byly všechny ranní „leštěnky“ k nerozeznání od sebe. Připomínaly spíš pojízdné koule bahna. Pomalu jsme se začali šikovat a odjíždět na louku ke stanu. Nechybělo potřebné občerstvení a den na polygonu se začal pomalu chýlit ke konci. Všichni obdrželi instrukce, jak vozy správně vyčistit, na co se při čištění zaměřit, co nechat případně zkontrolovat. Nakonec každá posádka obdržela, tak, jak je při každém víkendovém setkání TouaregClubu zvykem, společnou vzpomínkovou fotografii ve dřevěném rámečku. Následovalo rozloučení a odjezd domů. To ovšem platilo pouze pro ty členy TouaregClubu, kteří nezůstávali přes noc a z různých důvodů bohužel museli odjet domů.

Na nás, kteří jsme zůstávali přes noc, čekali ještě další tři příjemné zážitky. První z nich byl přesun v koloně do hotelu, respektive spanilá jízda. Těžko lze popisovat ten krásný pohled na kolonu 25 zablácených Touaregů s rozsvícenými xenony. Byl to naprosto monumentální zážitek, a to nejen pro nás, ale i pro všechny přítomné, které jsme při průjezdu vesnicemi potkávali. Zůstávali stát a s údivem civěli na nekonečnou kolonu těchto nádherných strojů. Z této spanilé jízdy jsme pořídili několik krásných fotografií, které naleznete v části „Fotogalerie ze setkání“. Při příjezdu na hotel jsme se všichni ubytovali a do sedmi hodin večerních bylo volno. To jsme všichni využili k příjemné sprše a individuální vycházce do okolí Konopiště. Náš hotel se totiž nacházel v konopišťských lesích blízko bývalého českého sídla Habsburků. Úderem sedmé hodiny jsme se odebrali do krásné koliby „Stodola“ v areálu hotelu. Nádherná stylová restaurace, roubené stěny, dřevěné lavice, stoly, dobové doplňky vybízely k zapomenutí na každodenní hektičnost. Magnetem celého tohoto prostoru byl velký gril, na kterém se rožnilo selátko, a na které se všem zbíhaly sliny. Následoval krátký proslov, shrnutí dne, instrukce k večeru a ke dni následujícímu a raut mohl začít. Stoly se prohýbali pod nejrůznějšími dobrotami, jako byly např. zvěřinový guláš, kuřata, kachny, vepřová panenka, výborné přílohy, zvěřinová paštika, salámy, zelenina apod. Každý se ovšem těšil hlavně na selátko. To se vzalo „šturmem“. K tomu nemohla chybět vynikající Plzeň a víno. Všichni jsme byli spokojeni. Do toho nám hrála živá hudba, která leckoho z nás vyburcovala k tomu, jít si „zapařit“. Během večera proběhlo promítání fotografií a filmu z loňské expedice do Maroka. Dezertem po takto vynikající večeři nebylo žádné komerční tiramisu nebo medovník, ale v kachlové peci, která se nacházela přímo v restauraci, pečené domácí koláčky s ořechy, tvarohem a neodolatelným mákem… Někteří již byli v takové „gastronomické fázi“, že už ani nemluvili. Večer byl příjemný, na pohodu a poslední hosté opouštěli Stodolu kolem třetí hodiny ranní.

V neděli ráno jsme se všichni sešli na vydatné snídani, po které následoval hromadný přesun, respektive opět spanilá jízda zpět do Lešan, tentokrát ne na terénní polygon, ale do jednoho z největších vojenských muzeí v České republice, do Vojenského technického muzea Lešany. Nutno podotknout, že muzeum zahajuje sezónu, respektive pro veřejnost otevírá své brány až v květnu, my jsme měli tu možnost vychutnat si výjimečnost tohoto prostoru už v březnu. Vedení muzea nám umožnilo individuální a detailní prohlídku spolu se špičkovým průvodcem, za což bychom chtěli poděkovat. V muzeu se nachází přes 450 exponátů rozličné vojenské techniky, která není nikde jinde k vidění. Muzeum je rozděleno do několika obřích sektorů, a to podle období. Od první světové války, přes meziválečné období, druhou světovou válku, až po studenou válku. Je opravdu na co koukat. Vrcholem celé prohlídky, která zabere celý den, my jsme se museli vměstnat do dvou hodin, byla naprosto působivá autentická panoráma bitevního pole kdesi na frontě druhé světové války. Prochází se zákopy, kolem „sviští kulky, vybuchují granáty“, přes zákop Vám „přejede“ tank. Opravdu působivé. Bylo nám panem průvodcem doporučeno, že je dobré sledovat webové stránky http://www.vhu.cz/cs/stranka/vojenske-technicke-muzeum/, neboť muzeum pořádá různé tématicky zaměřené akce. Pokud se sem chystáte, vyhraďte si na tuto prohlídku celý den. Stojí to skutečně za to.

A to byl konec nejen nedělního programu, ale i V. off-roadového víkendového setkání TouaregClubu. Společně jsme se rozloučili kousek od růžového tanku, který kdysi stával na žulovém podstavci na dnešním Náměstí Kinských a rozjeli se do svých domovů…

Setkání se dle vyjádření většiny povedlo, všichni si krásně a do sytosti zajezdili a na chvíli „vypnuli“. Již nyní se všichni těšíme na další víkendové setkání, které se uskuteční těsně po prázdninách.

Mnoho bezpečných a radostných kilometrů za volantem Vašeho Touaregu Vám přeje

Zpět na archiv
 

TISK STRÁNKY

NAHORU